O solárním byznysu v České republice toho bylo napsáno za poslední roky více než dost. Vše začalo rokem 2007. Tehdy docházelo k exponenciálnímu nárůstu počtu fotovoltaických elektráren, udělených licencí a tím pádem instalovaného výkonu.
Většina instalovaného výkonu ve světě je stále realizována na území Německa, USA a Japonska. V ČR jsme se inspirovali u těchto vyspělých zemí, nicméně výkupní cena elektřiny u nás byla stanovena poněkud příznivěji a hlavně bez rozdílu, zda se jednalo o solární systémy na střechách nebo na zemi v polích.
Celý tento proces vyvolal vlnu komentářů a názorů u většiny daňových poplatníků, kteří měli tendenci hodnotit plošně celou skupinu provozovatelů solárních elektráren bez rozdílu. Avšak bylo to právem? Provozovatel solární elektrárny je zároveň investor, kterého zajímá návratnost jeho investice. A daňový poplatník je zároveň i volič, který má možnost spolurozhodovat o složení Poslanecké sněmovny.
Zaslouží si ale problematika solární energie, aby se z ní stal byznys? Bezpochyby ano. Tento fotoelektrický jev byl kvantově vysvětlen panem Albertem Einsteinem již v roce 1905, za který dostal v roce 1921 Nobelovu cenu. Energie ze slunce je jedním z obnovitelných zdrojů energie, která má budoucnost v mnoha oborech. Typickým příkladem je projekt Desertec, jehož ideou je přivést elektrickou energii do Evropy z vybudovaných inteligentních sítí solárních elektráren v severní Africe z pouště Sahara. Náklady na tento projekt se odhadují na 400 miliard EUR a v současné době stále není jasná jeho realizace.
Pojďme se však vrátit zpět k problematice ekologické likvidace solárních panelů a podívejme se na konkrétní čísla. Na území České republiky se v současné době nachází na našich střechách a polích odhadem 200 000 – 230 000 tun solárních panelů. Pro srovnání, to jsou 2/3 hmotnosti výškové budovy Empire State Building v New Yorku. Nebo tato váha představuje přibližně 10 Eiffelových věží či 4 lodě Titanic. Přes 200 tisíc tun skla, hliníku, plastů, křemíku a mědi. Převážná většina materiálu se dá zpracovat a znovu použít. Je tedy nutné, aby samotnou likvidací byly pověřeny kolektivní systémy? Jaká je jejich přidaná hodnota?
Tyto kolektivní systémy, zpravidla neziskové organizace, vznikly na základě novely zákona o odpadech z roku 2012 a musejí mít licenci udělenou od Ministerstva životního prostředí. Jsou pověřeny vybírat poplatky od dvou skupin zákazníků:
a) dovozců a výrobců – všechny subjekty, které uvedou na trh solární panely od 1.1.2013
b) provozovatelů – všechny subjekty, které mají solární elektrárnu s licencí přidělenou do 1.1.2013
Rozdíl v jednom či druhém typu zákazníka tvoří poměrně tenká hranice mezi datem v kalendáři na jedné straně a odlišnou cenou příspěvku na straně druhé. Zatímco provozovatelé hradí dle vyhlášky vydané Ministerstvem životního prostředí (dále jen MŽP) příspěvek ve výši 8,50 Kč/Kg, výrobci a dovozci jsou zvýhodněni konkurenčním prostředím a řídí se sazebníkem daného kolektivního systému.
Kolektivní systém má ze zákona nejen povinnost panely po skončení jejich životnosti ekologicky zlikvidovat, ale také průběžně podávat zprávu MŽP s údaji o instalovaném výkonu, hmotnosti instalovaných panelů, hmotnosti odebraných panelů, hmotnosti zpracovaných panelů. To vše po jednotlivých zákaznících.
Zaměřme se na problematiku provozovatelů, jejichž počet nejvíce vzrostl v roce 2010. Těchto více než 22 000 subjektů má ze zákona zaplatit příspěvek na ekologickou likvidaci v letech 2014 až 2018. Dá se předpokládat, že jejich panely mají životnost do roku 2030. Proč jsou povinni předplácet službu dopředu? Mají jistotu, že daný kolektivní systém bude existovat i za 20 let? Zejména velké společnosti jsou schopny peněžní prostředky investovat efektivněji a bez dalších administrativních nákladů svoje panely zlikvidovat samy.
Jak je výše již uvedeno, provozovatelem solární elektrárny je zároveň i investor, jehož primárním záměrem a cílem je vykázat zisk. Po skončení životnosti panelů, při absenci novele zákona o odpadech, by došlo k tomu, že poslední, avšak výraznou nákladovou položkou, by byla samotná likvidace. Tuto skutečnost měl na paměti Svaz měst a obcí ČR, který apeloval na vládu, aby zajistila, že samotná likvidace panelů po skončení jejich životnosti nezůstane na obcích.
Tato problematika má několik úhlů pohledu. Provozovatelé nemají jistotu, že jimi zvolený kolektivní systém je ten správný a že bude fungovat dalších 20 let. Provozovatelé však mají možnost volby kolektivního systému. Města a obce nemají jistotu, že v roce 2050 nebudou na polích nefunkční torza fotovoltaických elektráren. Města a obce však mají jistotu, že v roce 2018 bude na vázaných účtech v bankách pod dohledem MŽP dostatek vybraných peněžních prostředků k zajištění těchto panelů.
Pokud jde o zodpovězení otázky, zda se jedná o další daň nebo ochranu životního prostředí, nechme na názoru každého čtenáře. V každém případě výroba elektrické energie z obnovitelných zdrojů je bezpochyby přínosnější pro životní prostředí než výroba elektrické energie spalováním běžných fosilních paliv. Takto lze uvažovat v horizontu několika set popř. tisíců let. Běžný občan, investor, politik má na život mnohem méně času. A proto je potřeba vytvořit i stabilní ekonomické a investiční prostředí v souladu s prostředím životním.
Tzn. při rozdělování dotací bychom měli být schopni změřit jejich dopad. Jedná se o reálnou investici do životního prostředí v podobě Zelené úsporám, anebo pouze další státní výdaje pro několik set domácností, které ušetří své vlastní peníze na zateplení svých domovů. Stejný případ je i solární byznys – elektřina vyrobena z obnovitelných zdrojů má své opodstatnění, její výroba však musí být konkurenceschopná s ostatními typy elektráren. A pokud se vláda rozhodne nastavit povinnost poplatků na ekologickou likvidaci s tříletým zpožděním, vytváří to jedině ekonomicky nestabilní prostředí pro tuzemské i zahraniční investory.
Závěrem je na místě zdůraznit, že tento článek vznikl v kanceláři jedné ze společností, zabývajících se ekologickou likvidací solárních panelů.